Jituš

Jednóc sem tak vařil ordnung ve šraňku a zblikl sem svoju béžovó košulu. Už hafo járů sem ju neměl vohákló na štylku. No jak sem ju dlachnil v paprčách, zblikl sem na levym rukávě mastné flečmen v oranž kolóru, keré tatramatka nebyla štond vodmáznót pali a hnedkajc mně štrycló prolítla vzpomínačka.

To bylo tehdá, dyž sme s kamošama házeli hapták u ponku s čoklbuřtama a vařili čekanku, až na nás donde lajna a tutok mastnó špicovó chálku na papírovym taclu s betálně voroseným škopkem ve voskáču šópnem za žebř. Doteďka auglama merčim teho borca, keré už měl čoklbuřt narychtované natlačit za žgraň. Sulcem voplácané pasr, kerýmu z teho supr čoklbuřtovýho štyngecu valily žgryndy a gebeňu měl vorosenó vod zoncny, kerá vařila vo kilo šest. Vodmachloval chlebárňu a čoklbuřt se vypařil jak šrajtofla, dyž ju na Cejlu vytahneš z kapsířa. No čoklbuřt si asik hókl, že mu to rozšalování kelcnama nedá zadara, a borec musel réčama fest gřufnót. Vo tym žádná, že se sfachčilo rychtyk to, co sem gómal, že se sfachčí. Žluté špric mastnéch žgryndů se mu provalil kótkem a fšecko potym bylo jak ve zpomaleným filmesu. Žgryndy valily luftem festovnim švuňkem protivá mě, ale já sem byl jak přiheftlé k hródě. A bylo to tam. A je to tam dodneška.

A to enem kvůlivá temu, že dyž do Štatlu dosmykovaly šaukle, na domašově nás dycky vohákli do tych nélepčích hader. V gebeni mám zafixovaný aji to, jak sme s kamošama valili zgómnót tu čurinu vokolo plátěnéch hajmů a střelnic. To bylo v járech, dyž sme už byli jungšáli a starý medvědi nám hókli, že tam mužem klapat na sólovku. Ekloval se jim ten randál ze šauklí a pasovka pro ně byly aji stánky se špílcajkama za dlóhý love.

Dneskajc už to kóřim. Je to pro mě taky těžká eklovačka, ale tehdá to bylo fakt špicový. Ešče furt mám v budce ty betálný války, kdy Franta Kocórek přegřufl šropálom deseťáky réčama nebo se mixnil s óbrplazoňem. V inčím plátěným hajmu se ňáké geroj mixnil s meďórem, keré měl zafačovaný tlapiska hadró, aby borcovi nerozhodil sandál. Na štrece k šauklám dycky házel sicnu pasr, keré špílčil zonky na kozí dechy. Čučmeni mu potym do šochtle šópli ňáké bakšiš. Kósek za nim sicnila jasnovidná koc Jituš a prubovala budkó vygómnót, kolik má keré borec rantálů v kešeni. Ale šici ji hókali Marion.

Tatové solili šauklařom mastnó krupicu, aby každé šropál mohl valit aspoň třikrát doholpeca a voni si mohli vyblózovat v klídesu jeden dva škopky. Semo tamo z teho voplégr hodil šavlu a voni potym na domašově čapli vod stařky bóřenó, páč štyngčili tema škopkama.

To my sme klapali enem s čurabelkó, augle vpitý do tych ponků s cajkama a bildnama namusklovanéch gerojů jako Arnold Švajcingr a Sylvestr Stálnalaně a špicovéch zonkařů jako Kurt Kombajn a Bob Dylin.

Na střelnicách borci svém kocórom vyšili papírový kytky a perníkový hercny a my sme potym házeli voko na hródě po zašantročenéch kačkách a bůrech, co jim vypadly z kapsířa.

Na domašov sme klapali curyk ze zašvihánéma hóznama, páč sme v tym travisku házeli klekáro a starý medvědi skrzevá to póštěli bóřenó.

No névíc mám samo zafixovanó jasnovidnó debrecínku Jituš. Byla to feškoc s blonďatéma harizonama do půli cemru, modréma auglama a štylkem jak z cajtungu. Poňókadla měla v tričmenu s festovním výstřihem tak nacvaklý, že doteďka negómu, jak se byla štond do teho nasókat. Dyž nás jednóc s mym kemó Jarinem zblikla, hnedkajc vařila: "Zdarec, jak vám hókajó? Já su Jituš." Jarin na mě mrkl augló a hlásí: "To bys měla přecik gómat néé? Dyť vaříš ty jasnovidný války." Jituš hodila těžké lochec a mázla nám dotazník, esik si nescem našpórovat ňákó krupicu, že by pré scela, aby sme ji vysadili helfku. Byli sme z teho fest na haluzi, páč co muže byt pro jungšála víc laláč, než se celý vodpolko čučet na takó kobru. A tak sme hodili hapták před plátěným hajmem a trhali sme lupeně čumilom, keří dovalili hodit špízuňk na ty cirgusácký války. Po numeru sme dali do rychtyku židlofony a voskáče vod škopků a čurabelek sme šópli do kontyša.

Zblikli sme aji různý šméčka. Fíra cirgusu na place hodil slibůvku, že kdo bude štond se tři minuty mixnit s tym óbrplazoňem vokolo krkovice, temu nasolí dvě kila. No nikdo to nebyl štond sfachčit, ale my sme potym zblikli fíru, jak tym borcom za eklem cáluje kilo, že to vodpískali před limitem.

Betyš taky bylo, jak jeden cirgusák švihal mesry protivá Jituš, kerá byla přikurtovaná k holcnový fošně. To vám hókám, že to nebyla žádná fligna, borec byl tutové machr.

Večír sme vod Jituš vyfasovali každé pajcku a kópili sme špicové lóbanec, až sem si z teho radovanca hodil trochec bruncny do trenáglů, a valili sme na domašov.

Dneskajc už má Jituš na tachecu tak šest pětek járů, ale gómu, že je v tym cirguse doteďka. Jojo, járy holt hrnó!